Trochu historie o nás

Počátek společného příběhu Pepy a Jany se datuje od osmnáctého dubna l.p. 1964. Tehdy do města Most přijel cirkus International a oba nás tak svedl dohromady. Mým záměrům navíc pomohl výpadek proudu na odpoledním představení (což v tehdejších dobách nebylo nic vyjímečného) a tak jsem měl dost času na ukecávání, které nakonec skončilo večerní procházkou domů.

Bylo to v čase narůstající radostné euforie, související s uvolňováním ideologického sevření společnosti, která byla bohužel po krásných čtyřech letech násilně ukončena "bratrskou pomocí našich přátel" po Pražském jaru 1968.

Byla to doba, kdy jsme již chápali, že praktikovaná komunistická ideologie je špatná a všechny nadcházející změny jsme proto vítali.

Byla to doba, kdy k nám ze zahraničí pronikalo i cosi jiného než jen rozhlasová stanice Svobodná evropa. Mohli jsme i v našem rozhlasu slyšet západní kapely jako Beatles, zpěváky jako Elvis Presley a podobně.

Ze vznikající domácí produkce to byly například Olympic, Golden Kids a další skupiny, které vznikaly jako houby po dešti. Svojí zlatou éru zažívalo i divadlo Semafor, zrodily se v něm takové hvězdy jako Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Waldemar Matuška, Karel Gott, Eva Pilarová, Hana Zagorová a mnoho dalších. Dále zde začínali komici Miloslav Šimek, Jiří Grossmann, Luděk Sobota a další. Mnozí z uvedených protagonistů nejsou již bohužel mezi námi, ale důležité je, že formovali i naše myšlení a následné chování.

Byla to doba, kdy byl natočen i náš první český muzikál Starci na chmelu, z něhož jsem si mimochodem do úvodní stránky vypůjčil i kousek textu z jeho poslední písničky.

Bohužel jsem v té době musel nastoupit na vojnu, to nám ale nezabránilo, abychom se v roce 1967 s Janou vzali. No a jak už to bývá, nedlouho poté se nám narodil syn Pavel.

Prostě svět byl úžasný a při našem mládí jsme oba věřili, že to bude trvat věčně. Na parketě jsme trsali v rytmu rocken-rollu, v kavárnách popíjeli červené víno a gruzínský koňak. Jaká však to byla studená sprcha v roce 1968, kdy přijely "spřátelené tanky" a vrátily nás opět do doby "se Sovětským svazem na věčné časy".

V této době byla manželka s Pavlíkem na výchovu sama, protože já byl ještě na vojně. Zvláště v této době jsem si uvědomil, že příprava na obranu proti virtuálnímu nepříteli je zejména v kontextu "bratrské pomoci" zcela nesmyslná. Prostě to byl ztracený čas, který bych raději prožíval normálně se svou manželkou a synem.

Když jsem se konečně vrátil domů, připadal jsem si nějakou dobu tak trochu jako cizinec. Léta šla dál a po jednom neúspěchu se nám v roce 1975 narodila dcera Jana. To jsme již byli na výchovu dětí v plné sestavě a dařilo se nám celkem dobře. Finační záležitosti nám pomáhala řešit tzv. obálková metoda (můj vynález), kdy jsme po výplatě na každý den naplnili obálku s příslušným obnosem.

Jak děti rostly, tak nám začalo nevyhovovat bydlení. Další důvod bylo velmi nezdravé prostředí, kvůli kterému Pavlík opakovaně trpěl na angíny a doktoři doporučovali změnu prostředí.
Protože tehdy byly byty pro normální smrtelníky získávány převážně prostřednictvím zaměstnavatele, tak jsem postupně dvakrát změnil zaměstnání. To ale k ničemu nevedlo, protože na rozdíl od slibů nám nakonec vždy nabídli byt v nějaké nevyhovující lokalitě. Po trvající recidivě angín u syna a ošklivém zápalu plic dcery po jedné z havárii v nedaleké chemičce jsme nakonec dospěli k radikálnímu rozhodnutí změnit nejen zaměstnání, ale i prostředí a v roce 1980 jsme se přestěhovali do Třebíče.

Využili jsme situaci, kdy ČEZ v Dukovanech stavěl jadernou elektrárnu a svým zaměstnancům nabízel jak nové byty v panelácích, tak i slušné platy a zajímavou práci a hlavně své sliby dodržel.
Zpočátku nám sice chyběli rodiče a jejich občasná podpora, ale brzy jsme si zvykli a plně se domestikovali. Jen Pavlík nesl hůře ztrátu kamarádů, ale i to spravil čas. Výhodou bylo to, že jsme bydleli na novém sídlišti, kde jsme byli všichni "náplavky" a tak bylo vše jednodušší.
Po přestěhování jsem tedy začal pracovat na EDU a nová práce se mi velmi líbila. Jana nejprve pracovala na tehdejším Okresním národním výboru, ale po roce se jí podařilo vrátit zase zpět ke své profesi do nemocnice.

Když se vylepšila i naše finanční situace, tak jsme začali pokukovat po rodinných domcích, které se stavěly v okolí. S nástupem Gorbačova do vedení SSSR došlo k novému uvolňování společenského klima a zlepšila se i podpora individuální bytové výstavby. Se státní podporou jsme se tedy pustili v roce 1986 do stavby řadového domku svépomocí. První výkop na stavbě se uskutečnil v den černobylské havárie. Po čtyřech letech dřiny a hlavně shánění materiálu jsme se konečně přestěhovali do nového. Syn, který se mezitím oženil a udělal z nás prarodiče, zůstal s rodinou bydlet v paneláku.

Po rozpadu sovětského impéria v roce 1991 se i u nás opět začala měnit situace ve všech společenských rovinách. Odstranění "železné opony" nám umožnilo cestovat kamkoliv do světa a opět ve společnosti dozrála "dobrá nálada". Starší a moudřejší jsme však věděli, že to není žádný návrat do časů hipies. Ale byla tu konečně Svoboda v mnoha směrech, samozřejmě i s některými nepříznivými dopady, jak to již ve svobodné společnosti bývá. Měli jsme radost, že naše děti si budou moci žít podle svých představ a ne podle nějakých předepsaných šablon.

Samozřejmě i my starší jsme využívali všech nově nabytých svobod. Ještě se třemi kolegy jsme v roce 1994 založili firmu a zprivatizovali část elektroúdržby na elektárnách Dukovany, Temelín a Chvaletice. To nám umožnilo dostatečné finanční a materiální zabezpečení pro plnění některých našich přání. S vnoučaty jsme jezdili ke středozemním mořím, poprvé jsme letěli letadlem, měli vlastní auto, zavedli nám telefon a prostě život jme si mohli řídit podle našich představ.

V roce 2003 se vdala a odstěhovala se od nás i dcera, takže jsme v domku zůstali "zaparkováni" sami a žijeme zde ještě s naším psím miláčkem Barunkou spokojený život. Od roku 2005 jsme oba v důchodu a užíváme si rodinu, klídek a pohodu. V současnosti tedy máme syna, dceru, pět vnoučat a dva pravnuky. Všichni nám dělají radost a jsou úžasní. K 55. výročí našeho cirkusového seznámení nám připravili krásný dárek - připravili pro nás představení rodinného cirkusu, kdy každý měl nacvičený nějaký výstup od akrobacie na zemi i na laně, baletu, smutného kaluna, dresury zvířat atd. A to vše v krásných maskách, jak je zřejmé z fota většiny ansáblu rodinného cirkusu. Co si přát víc? Snad jen aby již skončila ta blbá doba koronavirová a mohli jsme se zase normálně setkávat.